Norování je zastaralý a velmi krutý způsob lovu zvířat, která v norách žijí, nejčastěji lišek, jezevců nebo psíků mývalovitých. Lovecký pes vběhne do nory a snaží se lišku nebo jiné zvíře vypudit ven. Často spolu bojují na život a na smrt, protože zvíře má v noře mláďata, která nechce opustit. Když takovou matku pes vyžene, myslivec ji zastřelí. Mláďata vykope a buďto je nechá roztrhat psovi, nebo je vezme do zajetí a norování na nich trénuje. Případně mláďata v noře zůstanou a pomalu umřou žízní a hlady. Řada myslivců od norování upouští pro jeho neefektivitu a krutost.
Není dostatečně spolehlivě prokázáno, že by norování bylo efektivní pro regulaci liščí populace. Norováním se v České republice uloví přibližně pouze 3 %* z celkového počtu ulovených lišek. Zbývajících 97 % lišek je úspěšně a efektivně loveno jinými, standardními metodami, především odstřelem.
*Zdroj: ČSÚ Základní údaje o honitbách, stavu a lovu zvěře
Výpadek pouhých 3 % lišek ulovených v norách lze v případě legislativního zákazu norování zcela spolehlivě a bezproblémově nahradit právě běžným odstřelem, aniž by došlo k narušení managementu krajiny. Je tedy zjevné, že norování má minimální dopad na celkovou populaci lišek, ale zahrnuje velkou míru utrpení jednotlivých zvířat. Moderní myslivost i evropské standardy ochrany zvířat se tak posouvají směrem k metodám, které minimalizují utrpení a norování jde přesně opačným směrem.
Ukončení norování má i podporu řady relevantních odborníků, kteří podporují toto stanovisko.
Liška je důležitou a prospěšnou součástí ekosystémů české krajiny. Pomáhá udržovat v přírodě rovnováhu, napomáhá ke zdravé krajině, plní sanitární funkci v populacích drobné zvěře a při likvidaci mršin uhynulých zvířat. Živí se převážně hlodavci, a tak je významným regulátorem jejich populace.
Ke zdravotním rizikům, která bývají ve veřejném často zmiňována, je potřeba dodat, že v případě echinokokózy (nemoc způsobená tasemnicí liščí) zůstává faktem, že nelze spolehlivě prokázat, zda byla přímým původcem nemoci liška, jiné zvíře či došlo k sekundární nákaze například nedostatečnou hygienou při sběru lesních plodů. Navíc daleko větší riziko z pohledu přenosu nemocí představují drobní hlodavci, pro něž jsou lišky přirozenými predátory.
Důkladnou analýzou dat Státního zdravotního ústavu lze dojít k tomu, že echinokokóza je v ČR dlouhodobě velmi vzácná. Většina let vykazuje 0–5 případů ročně. Evidované nárůsty počtu onemocnění se pohybují v nízkých jednotkách případů ročně. Nebagatelizujeme rizika přenosu nemocí ze zvířat na lidi, ale apelujeme na to, aby na veřejnosti nebyla záměrně vyvolávána panika.
K nákaze echinokokózou může dojít několika způsoby. Jedná se zejména o kontakt s trusem infikovaných zvířat, konzumací nemytých plodů či například manipulací se zvířaty nebo jejich srstí, což je aktuální například u koček, které loví hlodavce. Základní prevencí tak zůstává dodržování základních hygienických pravidel, nikoliv zabíjení zvířat.
Díky iniciativě Nora patří lišce došlo k mobilizaci velké části veřejnosti za etičtější způsob lovu, aby nedocházelo k norování i odstřelu právě v době kladení mláďat.
Liška obecná klade mláďata v březnu a dubnu. Liščata se plně osamostatňují až během srpna. Do té doby jsou závislá na své matce. Lov lišky v období péče o mláďata způsoboval nejen přímá úmrtí dospělých jedinců, ale také zdlouhavou smrt mláďat, která zůstávala v norách bez možnosti jakékoliv obživy. Při norování pak byla mláďata také mnohdy vytahována z nor, předhazována psům či odchycena a zneužívána pro následný výcvik loveckých psů.
Díky tlaku veřejnosti byla vyhláškou ministerstva zemědělství stanovena doba hájení lišek (od 1. března do 30. června), během které lišky pečují o svá mláďata, a nesmí být v této době ani stříleny, ani norovány. Od 1. července do konce února je norování stále povoleno. Liščata se však plně osamostatňují až v sedmi měsících, tj. cca nejdříve až od září
